Everest base camp na MTB
Minus tri týdnyObvykle si svá dobrodružství plánuji sám, nebo se na jejich plánování výrazně podílím. Tentokrát je to ale jiné. Náhodou jsem po mnoha letech potkal Doda na Bielom kríži. Jen tak mimo řeč zmínil, že plánuje expediční MTB v Himálaji. Potom jsme se ještě jednou náhodou setkali, když jsem byl na silničce. Pamatoval si, co tehdy řekl na Bielom kríži, a hned na mě vybalil přímou otázku: „Jdeme?“ Popravdě, předběžně jsem to v práci nadhodil, jestli by to bylo možné, ale odpověď byla neurčitá… Domluvili jsme se, že to do konce týdne nějak doplánujeme. Letenky za závratné ceny, špatné termíny letů, starosti všeho druhu – tak jako je má asi každý v běžném životě. A pak se najednou vesmír nějak zatočil kolem nás a po pár zprávách a odděleném plánování se v pátek všechno vyřešilo. Kupujeme letenky za přijatelnou cenu, Dodo zařídil povolení, já dopravu. Detaily ladíme po telefonu, však tři krátká osobní setkání by na takovou akci mohla stačit. Občas si napíšeme, jestli všechno klape. A protože klape, už si vlastně ani moc nepíšeme.Minus dva týdnyNa Stupava MTB maratonu vyhrávám batoh (tombola je moje oblíbená disciplína). Alespoň nemusím premýšlet, jak a do čeho se sbalim.Minus jeden týdenJedu dělat domestika synovi na Baynach. Skvělé závody, jen mi odešla teleskopka a řazení. Jsem rád, raději tady než tam. Teleskopku měním za původní pevnou sedlovku a po mém překabelování mi to neřadí na nejmenší pastorek. Ostatní řadí perfektně. Říkám si: „Nebudu na to sahat, stejně to ani jednou nezařadím.“Minus 1 denRozebírám kolo, vložím ho do krabice spolu s pár věcmi a obložím kousky polystyrenu. Zalepím a je hotovo. Do batohu jen spacák a pár kusů oblečení. O cestovní horečce ani nesním.Letový den1Přicházíme na Nivy skoro současně. Milý pan řidič autobusu nám dává jasně najevo, že s takovou krabicí nepočítal, a ani Dodův Evoc se mu nelíbí. Uklidňuji jeho závoznickou duši, přeházím zavazadla a je to. Všechny kufry do sebe zapadly. Pan Pažitnov (vynálezce Tetrisu) by měl radost. Na Schwechatu překvapivě bez problémů odevzdáme naše „bulky luggage“. V malém obchůdku koupíme čtyři Plzničky a můžeme v klidu čekat na odlet. Večer si v Dauhá vyhlédneme nejvzdálenější gate, která dokonce disponuje kouskem koberce. Rozkládáme bivak a podřimujeme.
Letový den 2Ráno jsme vyspinkaní a po malých (ale drahých) snídaních netrpělivě čekáme u brány. V letadle si dáváme osvědčené letové menu (kuře, rýže a každý po skleničce bílého vína) a hned je nám lépe. V Káthmándú (KTM) nás čekají letištní procedury a jedeme do hotelu. Sledujeme oslavy svátku Diválí, všude hučí hudba, lidé tančí, radují se. Jsme tu po dlouhé době a znovu nasáváme atmosféru. Dodo po deseti a já po jedenácti letech. KTM je nějaké jiné. Širší ulice, žádný smog, žádné rikši, ale zato spousta hluku, aut a turistů. Alespoň se nám tak zdá. V hotelu ani nejdeme na pokoj, kola necháváme dole na recepci a jdeme se pozdravit do hotelové restaurace, kde nás čekají kamarádi Michal z Trekfellows a Sonam z agentury. Dlouho jsme se neviděli, máme si co říct… Naštěstí číšníci věděli, kdy zavřít. Mohli i dřív…Tranzitní den 1Snídaně v šest hodin byla vlastně docela pozdní večeře, ale u auta jsme na čas. Čeká nás 200 km do vesničky Salleri – Phaplu. Po vyproštění se z KTM pokračujeme údolím Rosi khola. Řidič během cesty nepromluvil ani slovo. Jednou ukázal na ústa a zastavil u nějaké restaurace. Pochopili jsme. Po našem prvním Dahl batě (rýže + čočka se zeleninou) a nasednutí do auta udržel mlčení i během dvou hodin stání v koloně. Cesta ubíhala pomalu, protože její většinu strhl poslední monzún, a tak objížďky vedly korytem řeky. Dvě stě kilometrů jsme ujeli za krásných třináct hodin a už za tmy chlapec zastavil před malým hotýlkem. Ukázal prstem, vyložil zavazadla, usmál se a odešel směrem k radující se davu, který tancoval kolem menšího JBL reproduktoru. My skládáme kola, připravujeme si věci a po chvíli usínáme za zvuků indicko-nepálské techno hudby.
Everesting, Den 1 – Phaplu – Bhupsa (Solokhumbu)Krátká snídaně (vejce + toast + čaj), tiché sbalení a kolem osmé jsme připraveni. Oba mlčky zapínáme Garmin. Respekt a očekávání se v našich hlavách mísí, a tak šlapeme do pedálů. Čeká nás rovnou stoupání do Taksindu La, 3071 m n. m. Euforicky to zvládáme skoro bez tlačení, za občasného povzbuzování turistů a buddhistických mnichů, vezoucích se v autech s pohonem 4x4.Naše 2+2 (2 kola a 2 nohy) stoupají a občas se i ruka uvolní a zamává jim. Okolo nás je džungle, teplo, vlhko. Jsme propocení, obočí nestíhá a voda rychle ubývá. Sjezd přes 1500 výškových metrů odděluje zrno od plev. Dodovo specializované karbonové „celopéro“ žehlí cestu vymytou vodou a posetou kameny velikosti hlavy. Snižuju sedlovku, ale moje hliníková HT kostka mi přenáší do těla každou nerovnost.Jak jednou řekl jeden malý chlapec: „Já nehlám pleteky.“ Vím, že pokud to nepoložím, tak se někde dole setkáme. Užívám si sjezd na hranici svých schopností. O chvíli jsme spolu a čeká nás první swinging bridge přes řeku Dudh Kosi. Zavěšený ocelový most s kovovými pláty pod koly a pletivem místo zábradlí. Pro pěší pohoda.Ještě jsme netušili, že kovové lišty budou orosené. A tak dosahujeme naši maximálku na kluzkém, houpajícím se mostě, protože se bojíme brzdit. Ve druhé polovině mostu už stoupáme a zpomalujeme, ale i tak endorfiny stříkají zpod helmy. Třicítku (ne věk) na 1,5 m širokém mokrém mostě oba hlasitě a hlavně spisovně prožíváme. Oběd jsme měli naplánovaný tu, ale musíme se spokojit s hnědými banány a colou.Jsme ve výšce 1500 m n. m. a čeká nás už jen dalších 800 do kopce. Ubíhá (kráčí) nám to pomalu. Tlačíme kola a pomalu se stmívá. Čelovky máme připravené, ale po více než osmi hodinách jsme v Bupse. Nešpekulujeme a první lodge je naše. Nejprve jídlo a pití. Potom ubytování, hygiena kol, pak naše. Dodo našel někde v příkopu zubní kartáček, tak ho oba využíváme. Na čištění kol samozřejmě. Pokoj je malý, po prostěradle běhal nějaký hmyz, ale nám je to jedno. Čepice na čelo (ať nám nic nevleze do vlasů a do uší), spacák zazipovat a dobrou noc.Rekapituluji dnešek. Dnes skoro 8 a půl hodiny, 1950 výškových metrů, průměr 7,0 km/h. Prostě „JEĎ NA KOLO“ je super nápad, ale odcamcaď pocamcaď…Trasu najdete na Strava nebo ve video formátu tady Relive.
Everesting, Den 2 – Bhupsa – PhakdingRáno se proléváme čajem. Předpověď slibuje lehký déšť, takže nepromokavá vrstva jde navrch. Začínáme stoupáním, které plynule přechází v tlačení. Úseky strmější než 20 % nedáváme. Jelikož jsem v tretrách nikdy tolik netlačil, přicházím k novým zkušenostem. Například že z malé dírky na patě ponožky se rychle stane velká. Přezouvám se a ponožku nechávám napospas obyvatelům malé chýše. Občas cítím, jak mi praskají plastové krytky kufrů. A to je teprve druhý den. A už mám jen 5 párů ponožek a ohryzané tretry. Je to jak to je, a jdu dál. Cesta je široká, těsně po první fázi výstavby a po monzunu. Zdatný bagrista jen odtlačoval velké kameny do údolí. Malé a střední jsou rozházené po cestě. Mahindra (4x4) to prokličkuje, my tlačíme nebo přenášíme. Ve výšce 2800 m n. m. vidíme pod cestou bagr a je nám jasné, že brzy začne opravdový rock’n’roll.Nemýlíme se, cesta se hned zužuje na singl s přenáškami přes popadané stromy. Ale za první zatáčkou je vše jasné: sesuv cesty do údolí, dlouhý asi 100 metrů, kousek lana uvázaného uprostřed štěrkového a prašného žlabu se sklonem 60 stupňů. Několik nosičů to dává, ale nám se do toho nechce. Přece jen – oni se reinkarnují. Ale my? Milý nosič nám říká o cestě přes sedlo Khari La. Půl kilometru zpět a dvě stě výškových zvěří stezkou džunglí. Namasté. Jinou možnost nemáme, protože nechceme riskovat v žlabu s kolem na zádech. I tak nakonec končí na zádech, motáme se mezi stromy, bloudíme, ale nakonec jsme v sedle. Krátký odpočinek a jdeme dolů. Žádný sjezd — prsty na brzdách a spouštíme kola v prudkých rockgardenech pěšky vedle nich. Proti nám jdou karavany naložených mul a koní. Takže se raději vyhýbáme my jim. Rockgardeny střídají shitgardeny. Kola jsou po řetěz a my skoro po kolena. Nic tak nedrží jako přežvýkavcovo h… Shit happens, jak by řekl Forrest Gump. Po 200 „nížkových“ metrech se konečně napojujeme na původní cestu, za sesuvem. Snižuju sedlo a valíme dolů. Teda Dodo. Já využívám své „karpatské skills“ a jedu na jistotu. Více než kilometrový sjezd po nezakreslené cestě. Není kde zabloudit. Dodo využívá čekání na mě čištěním kola v potoce pod vesničkou Surke. Někde našel hadr, tak čistíme. Ještě nás čeká šest set metrů nahoru. Něco šlapeme, něco tlačíme a něco neseme. Kamenné schody nejsou náš kamarád. Krátká pauza na jídlo, během níž mi osel strhl a povláčel kolo. Moje chyba – když je chodník prázdný, neznamená to, že bude i za chvíli. Naštěstí se jen posunula řídítka vůči vidlici. Phakding je hezká vesnička, ale nás zajímá jen jídlo a spánek. Dnes skoro 30 km, 1600 metrů nahoru.Trasu najdete na Strava nebo ve video formátu na Relive.
Den 3 – Phakding – Namche BazaarDnešní den začínáme rovnou schody. Nijak zvlášť nám to nevadí, protože nás zítra čeká rest day. Za vesnicí schody končí a docela pěkně postupujeme v sedle. Místní se s námi fotí, občas posadíme děti na kolo. Krátké úseky koloběžkujeme, nechce se nám nasedat kvůli pár metrům. Přecházíme několik mostů, kde jsme pokaždé atrakce. U brány národního parku Sagarmatha se docela zdržíme. Několik povolení, permity. Naštěstí ten nejdůležitější – bike permit – máme předem. K Hillaryho mostu však opět táhneme kola na zádech. Dokonce jsme se trefili do chvíle, kdy na něm nikdo nebyl a lidé čekali na nás. Myslím, že kdybychom na mostě spadli, asi by je mrzelo, že to nemají natočené. Ale je to jako při lezení v horách. Tady se nepadá. Od mostu do Namche je to už jen nosičská akce. 3 km, 600 výškových. Dnes jsem zvolil trekovky, takže se mi jde lehčeji. Ale i tak mám pocit, že jsem měl za ty tři dny kolo na zádech víc než MVdP za celou sezónu. Dneškem opouštíme Solo Khumbu. Čeká nás sprcha, mytí vlasů a praní. Dnes 11 km a 1100 výškových. Cítíme, že odpočinek a volný den nám pomůže. Volný den v Namche trávíme aklimatizací na okolních kopcích. Malý servis kol a prohlížíme si cestu, která nás čeká zítra.Trasu najdete na Strava nebo ve video formátu na Relive.
Den 4 – Namche – PangbocheBalení už máme zautomatizované. Než se vymotáme z Namche ven, chvíli to potrvá, ale hned sedáme na kolo. Občas tlačíme, sem tam nějaký schod, ale nejvíc času trávíme focením. Terén je mírně zvlněný a postupně klesáme k říčce Dudh Kosi. Jako vždy – po smíchu přichází pláč. Přijdou na řadu schody, každý jiný, ale všechny vysoké. Neustále zastavujeme kvůli karavanám jaků, aspoň je čas na odpočinek. V Tengboche si dáváme pauzu. Klášter dodává místu magičnost, výhledy jsou úžasné. Provází nás Ama Dablam, který nad námi bdí celou cestu. Před námi vidíme Lhotse Shar, samozřejmě hned posílám fotku Jarýkovi do Yaksteamu. Nacházíme i linii, kudy v roce 1984 lezli na vrchol. Plastové díly podrážky postupně opouštějí moje tretry, a protože vím, co nás čeká, jdou na batoh. Odšlapu to i v trekovkách. Po šesti hodinách a 1100 výškových metrech jsme v Pangboche. Po úvodním jídle a čaji se jdeme projít ještě o pár výškových metrů nad Pangboche gompu. Jsme těsně pod čtyřmi tisíci a aklimatizaci není radno podceňovat. Večer sedíme u kamínek. Kravskému lejnu se spisovně říká kravinec, takže tady se topí jačinci. Nahoře v malé místnosti jsme i s koly, bez kamínek, a tedy teplota klesla na pět stupňů. Péřovka a čepice k nám už přirostly. Trasu najdete na Strava nebo ve video formátu na Relive.
Den 5 – Pangboche – ThuklaDnes nás čeká celodenní stoupání v údolí říčky Imja Khola. Potkáváme spoustu turistů, s některými se dokonce domluvíme i v mateřském jazyce. V Dingboche vyhodnocujeme, že by to dnes byl příliš krátký den, a tak pokračujeme dál. Při tlačení se mi smekne noha a famózně si prásknu koleno o zadní rychloupínák. Rozhodně mlčet nezůstanu, ale nikdo mě neslyší. A horám je to jedno. Přes vysoký hřeben přecházíme do údolí Lobuche River. Jsme vysoko nad řekou (a cestou). Nechceme ztrácet výšku, je tu sjízdná stezka, takže rozhodně pokračujeme. Poslouchám Dodův místopis, dívám se na linie, na krásné okolní vrcholy – Taboche, Cholatse, Lobuche… Dodo mi ukazuje, kdo, kdy a co lezl. Fotíme, natáčíme. Nakonec překonáváme široké koryto řeky Lobuche a o chvíli už sedíme na terase malé lodže v Thukle.Trasu najdete na Strava nebo ve video formátu na Relive.
Den 6 – Thukla – Kala Patthar – Gorak ShepOpět začínáme tlačením do sedla Thokla Pass (4830 m n. m.). V sedle je symbolický hřbitov šerpů. Jsem tu zatím sám. Sleduji, jak přichází nosič, složí náklad a jde vzdát úctu pomníkům. Mlčky ho pozoruji a tvářím se, že tu nejsem. Znovu si naloží náklad a pokračuje dál. Po chvíli už pokračujeme nad ledovcem Khumbu. Nejnepříjemnější část je překonávání ledovce Changri Shar, který se vlévá do Khumbu. Podklouznutí na ledě by znamenalo pád do hloubky, který by nezůstal bez následků. V Gorak Shep si dáváme pauzu a ubytujeme se. Pokoj připomíná spíš sklepní kobku. Je studený, s malým okénkem. Nám to nevadí, necháváme tu pár věcí a vyrážíme na Kala Patthar. Nejprve malou plání a hned prudký svah. Oba si hledáme vlastní cestu, ale víme, že tento úsek půjdeme pěšky i zpět. Cestou sleduji, kudy by se dalo bezpečně sjet. Kola necháváme asi 150 metrů pod vrcholem. Nahoře je dost lidí čekajících na západ slunce nad Everestem. To se nám nechce, a tak seběhneme ke kolům a sjíždíme zpět. Terén je porostlý trávou, ale jsou to takové velké tvrdé krtince a kameny. Pustit to z kopce se neodvažuji, zápěstí už docela cítím. Dodo vypadá, že si to docela užívá. Za šera, pořádně promrzlí, přicházíme do lodže. Termoska čaje, večeře a posezení u kamen. Shodujeme se, že jsme první den výletu ve výšce 2200 m n. m. podhouštěli pneumatiky. V této výšce jsou teď jako kámen a vzduchová vidlice je tvrdá, s nulovým pružením.Trasu najdete na Strava nebo ve video formátu na Relive.
Den 7 – Gorak Shep – EBC – PherichePo snídani si Dodo půjčuje oxymetr a měří saturaci krve. Už včera si stěžoval na bolest hlavy. Hodnota pod 70 mluví jasně. Rychlá porada a rozdělujeme se. Já vyrážím do EBC, Dodo dolů. Domlouváme se, že se setkáme v Periche.Přecházím planinu a začíná mé trápení na ledovcové moréně. Ne vždy je zřejmá stezka, občas zahlédnu nějakého trekera. Odbočuji na ledovec, kličkuji kolem ledovcových jezírek. U známého kamene si odkládám věci. Jsme tu pěti, tak se navzájem fotíme. Base camp je prázdný, na podzim se z Nepálu nelezou expedice. Projdu se na vyvýšeninu a sleduji ledopád Khumbu a část cesty do C1. Vypadá ještě nebezpečněji, než se říká. Balím věci a vracím se do Gorak Shepu. Sedám si na jídlo, píšu Dodovi. Přecházím morénu, vím, že dnes už půjdu jen dolů. Žádné rychlosti, jdu opatrně, spíš technicky. Trial není moje doména, ale nechce se mi stále nasedat na kolo, takže se snažím zůstat na něm co nejdéle. To se mi vymstí, když si při vykročení podvrtám kotník. Naštěstí ne úplně, ale moje reakce jistě zněla dramaticky. Sjíždím až k Thokla Pass. Odtud už jen spouštím kolo. Až při chůzi doopravdy cítím kotník. Nikde nevidím Dodovo kolo, a tak pokračuji. Před pár dny jsme si tuhle cestu prohlíželi a zdála se nám z dálky fajn. Bylo to těžší, než jsme si mysleli. Ve stínu a u řeky je opravdu chladno, takže si beru péřovku. Aspoň mě bude vidět z dálky. Docela unavený vcházím do Periche, kde už na mě Dodo radostně čeká. Je mu už lépe a je to vidět. Taky si dnešní sjezd užil. Oba máme svou euforii a společnou radost.Trasu najdete na Strava nebo ve video formátu Relive.
Den 8 – Pheriche – NamcheRáno je pod nulou a všude je sněhový poprašek. Hned nás čeká most, ale nemáme odvahu se po něm svézt. Klouzalo by to i bez námrazy. Čekáme na sluneční paprsky, abychom se trochu zahřáli. A potom už sjezd, který si oba užíváme. Každý volí svou stopu, ale jsme stále na dohled. Zručnost při překonávání překážek se viditelně zlepšila. Ale možná je to jen odvaha a lenost zastavovat. Opět nás čeká výšlap do Tengboche. Dvakrát si ještě „přezvoním“ koleno při tlačení. Moje soustředění polevuje s blížícím se Namche. Terén už není tak náročný (směrem dolů), takže naštěstí bez pádu. Závěrečné mírné klesání si už oba vychutnáváme. I tady se ochladilo, takže péřová bunda a čepice jsou nezbytné.Trasu najdete na Strava nebo ve video formátu na Relive.
Den 9 – Namche – LuklaMyslíme si, že to bude rychlé a pohodlné. Omyl. Pět dní v zátěži se projevuje. Spoustu věcí bezmyšlenkovitě sjíždíme. Bez pádu, ale nebyl jsem od toho daleko. Únava se dostavila a další den volna by byl na místě. K Hillaryho mostu nám to celkem rychle utíká. Odtud se už jen vlečeme. Na jednom z mostů si na poslední chvíli všimnu chybějící kovové lišty. Zadní kolo mi propadává do díry. Naštěstí jsem nejel rychle. Nechce se mi věřit, že nic nepíská, nic neprasklo, přehazovačka je těsně nad nosníkem. Změna vnějšího tlaku se projevila – kladně. Vyfukuju duši a opatrně kolo vytahujeme. Překročíme most a dofukuju kolo. Všechno funguje, až se mi tomu nechce věřit. Pokračujeme opatrněji, přece jen se nám nechce na posledních kilometrech řešit defekt nebo jiný problém. Po závěrečných schodech procházíme bránou do Lukly. Podáváme si ruce, jsme na konci. Už jen dlážděné ulice do hotelu. Večer rozebíráme kola do transportního stavu.Trasu najdete na Strava nebo ve video formátu na Relive. Letíme o den později. Peripetie s koly na letišti přišly, ale vyřešili jsme to na místě. Sice letěla každé jiným letadlem, ale všechno klaplo. Na letišti v Ramecchapu si domlouváme odvoz do Káthmándú. Elektromobilem. Asi šest hodin cesty, ale je nám to jedno. Kola jsou v autě, a tak si vychutnáváme krajinu. V Káthmándú se věnujeme známým a kamarádům, památkám, balení a samozřejmě nakupování.Trochu statisky na závěrCelkově jsme ušli/ujeli 197 km a 9440 výškových metrů. Zabralo nám to 60 hodin a 40 minut rozdělených do devíti dnů (+ 1 den volna). Podařilo se nám to i díky podpoře yaksteam.sk, yakrysy.sk, bajky.sk a slovkolex.sk. Co říct na závěr? Bylo to těžší, než jsme čekali. Žádný den nebyl jednoduchý, každý byl náročný jinak a krásný jinak. Oba jsme se shodli, že jsme neměli nic navíc a nic nám nechybělo. Samozřejmě, počasí nám přálo a nehody i technické problémy se nám vyhnuly. Zkušenosti, které jsme získali, se nedají načíst ani nahlédnout z videí. Musí se prostě vyrazit a zažít.Branislav PastorFotografie: Jozef Kopold a Branislav Pastor